Politika v Albánii

Albánie je parlamentní republikou, která po pádu nejtvrdšího totalitního režimu v Evropě v roce 1990 nastoupila cestu demokratických reforem. Podařilo se jí vymanit z takřka úplné izolace z dob komunismu a postupně se zapojila do mezinárodních struktur. V roce 2009 vstoupila do Severoatlantické aliance a je rovněž kandidátskou zemí Evropské unie.

Jednokomorový parlament má 140 poslanců volených na čtyři roky. V čele výkonné moci stojí vláda, parlamentem volený prezident zastává spíše ceremoniální funkce.

Od voleb v roce 1991, jichž se poprvé od roku 1923 mohlo zúčastnit více subjektů, dominují albánské politice dvě politické strany. První je Socialistická strana (PS), jež je následnicí komunistické Strany práce a má podporu především na jihu země. Druhou je konzervativní Demokratická strana (PD), která spoléhá zejména na voliče ze severu.

Na albánskou politiku nebývá mnohdy příjemný pohled. Obě hlavní strany jsou hluboce znesvářené, jejich voličská základna odráží jak regionální rozdíly (sever vs. jih), tak například odlišný pohled na historii (dědictví komunismu). Politika se v Albánii tradičně dělá „na ulici“, s častými demonstracemi, bojkotem parlamentu či voleb. Obrovskou brzdou rozvoje země je korupce, neefektivní soudnictví či vazby politiků na mafii.

Přesto Albánie od pádu totality politicky ušla ohromný kus cesty vpřed. Začínala doslova v „bodu nula“, takřka bez žádné zkušenost s fungováním pluralitního systému. Nyní je stabilní zemí, jejíž obyvatelstvo i politická reprezentace se veskrze shodují ve snaze o integraci do západních struktur. Tento pokrok ocenila i EU, která s Albánií v roce 2022 zahájila přístupové rozhovory.